Příběh Táni (2/3): Rodila jsem zfetovaná, nikdy si to neodpustím

Pokračování autentického příběhu Táni (první díl).

V osmnácti jsem otěhotněla. Zpětně mi přijde až divný, že to bylo tak pozdě, dělali jsme to pořád a neřešili jsme kondomy nebo tak. K doktorům jsem nechodila, aby nepřišli na to, že fetuju. Máma o drogách věděla. Našla mi nějaký kontakty na léčebny a dávala mi prachy a vždycky mě nechala umejt a najíst.

Že jsem těhotná, to máma nevěděla. Ani já ne, asi čtyři měsíce. Když fetujete, tak svýmu tělu vůbec nerozumíte. Menstruaci jsem měla dost divně předtim. Jednou jsem dostala od nějakejch terénních pracovníků těhotenskej test a tak jsem to zjistila.


Slyšela jsem, že některý holky, co fetujou, to změní, když čekaj dítě. Mně to bylo úplně jedno. Tak velkou moc nade mnou drogy měly. Akorát jsem se vyhýbala mámě, aby to neviděla.

Rodit jsem začala ráno v jednom takovým špinavým baráku. Můj přítel tam zrovna nebyl a já jsem chytla hroznou hysterii. Něco jsem si dala, protože jsem se potřebovala uklidnit.

Kdo nebyl na drogách, tak to asi nikdy nepochopí. Já vím, proč jsem to udělala, ale je mi to strašně líto.

Chtěla jsem to zvládnout sama, jenže to nešlo. Přítel potom přišel a taky začal vyšilovat a zavolal sanitku.

V porodnici na mě byli hnusný. Ale my na ně taky.

Večer se Luky narodil.

Ani nevím, jak vypadal. Jenom jsem byla ráda, že pláče, že ho slyším, to byl zvláštní a hezkej pocit.
Mezi nohama jsem ho ale ani neviděla, hned ho odnesli pryč. Přítel tam nebyl, nepustili ho vůbec k porodu. Jenom nám řekli, že daj Lukyho do kojeňáku a že zavolaj policajty.

Utekli jsme pryč. Docela jsem krvácela, několik dní. Hodně jsem brečela, teda my oba. Nevěděli jsme, kde Luky je, ale báli jsme se jít do porodnice, aby nezavolali policajty.

Nakonec jsem asi za tejden zavolala mámě. Pořád jsem měnila čísla, takže jsem vždycky mohla volat jenom já jí. Máma byla hrozně hysterická, začala na mě křičet, ať jí okamžitě řeknu, kde jsem a kde jsem rodila, tak jsem se lekla a zavěsila.

Až pozdějc jsem se dozvěděla, že máma obvolala všechny porodnice, ale nikde jí neřekli, jestli tam Luky je.


ČÁST DRUHÁ

Za tři dny mě máma našla. Doptala se.

Já jsem šla na odvykačku a máma do porodnice za Lukym. Nepustili jí za ním ale, prej má absťák a potřebuje klid.

To malinký miminko tam bylo samo a tolik trpělo. Trpělo kvůli mně. Nikdy si to neodpustím.

Na odvykačce jsem to dávala měsíc a půl a pak jsem utekla. Kdo tam nebyl, tak si to nepředstaví.  Bylo to strašný. Můj přítel to vydržel ještě míň a pak jsme se rozešli. Už jsme se od tý doby neviděli.

Máma mě potom donutila nastoupit ještě třikrát. Táhlo se to skoro dva roky.

Lukyho se mámě povedlo dostat z kojeňáku asi po třech měsících. První návštěvu jí sociálka povolila, když byl Lukymu měsíc a půl. Celou dobu tam byl sám.

Já vím, jak je to hnusný bejt jako miminko sám, a stydim se, že můj syn to kvůli mně ví taky.

Ty roky, kdy jsem odvykala, byly hrozný. Na chvilku to vždycky bylo dobrý, ale já v tý léčebně dlouho nevydržela. Pak mě máma nepustila ani domů za Lukym, aby mě tak neviděl. Bál se mě, byla jsem třeba vzteklá, když mi neřekl dostkrát mami.


Jednou jsem přišla domů, máma na mě koukla a vzala Lukyho ven. Když se vrátila, dala mi počůrat těhotenskej test. Tak jsem zjistila, že jsem znova těhotná.

Nevím, jestli byl někdo, kdo z toho měl radost.

Já se pokusila zabít. Nechci se k tomu už vracet, ale jsem strašně ráda, že se mi to nepovedlo.

Otec Denisky byl taková rychlá známost z ubytovny, nechtěl s náma nic mít.

Nastoupila jsem pak na další léčení.

U porodu byl se mnou brácha. Mysleli si, že je to otec Denisky a hrozně soucitně se na něj dívali, že má takovou ženu.

Deniska měla absťáky lepší, protože to už jsem se léčila. Ale stejně musela bejt sedm týdnů v nemocnici. Máma s bráchou za ní chodili, já jsem pokračovala v odvykačce. Odvykat je strašný, nejhorší. Vím to já i děti.

Myslím, že nebýt Denisky, asi bych byla závislá dodneška. Nebo mrtvá.

I když možná ještě důležitější byli máma a brácha. Mockrát jsme se pohádali, ale nikdy se na mě nevykašlali. Vím, že máma kvůli mě obětovala strašně moc a že bez ní by moje děti skončily v děcáku nadosmrti. Brácha zase bral hodně brigád navíc a noční, aby mámě mohl pomáhat s penězma.

_______________

Autentický příběh Táni (jméno bylo změněno). Fotografie je ilustrační.

První díl: Vyrůstala jsem v děcáku, můj syn taky. Srazily mě drogy

Třetí díl: Mám dluhy. Bez bydlení jsi v háji a s dětma nemáš šanci

Zajímá vás více o ohrožených dětech a jejich příbězích? Lajkněte facebookovou stránku našeho projektu Dobrý start, podepište petici za omezení ústavní péče pro nejmenší děti nebo nám napište. Za vaši podporu děkujeme!



Komentáře