Příběh pěstounské rodiny (3): Vždyť si tě brali z děcáku, máma tě nechce

Martin přibyl do rodiny Hanky a Tomáše v květnu, dva měsíce po pátých narozeninách. Stáli tedy před otázkou, zda se dohadovat s úřady ohledně navštěvování povinného předškolního ročníku mateřské školy, nebo zda to risknout a Martina jednoduše přihlásit. Když o tom mluvili s Martinem, zdálo se, že se Martin do školky těší a že s nástupem nemá sebemenší problém; když však pozorovali jeho interakce s ostatními dětmi na hřišti a při jiných příležitostech, cítili, hlavně Hanka, že jediné, co Martin v nejbližší době potřebuje, je, přivyknout normálnímu životu a přestat se bát o svoje místo na světě.


Neodmlouval, uklízel si po sobě, poslouchal na slovo.

Martin byl zlatíčko. Po některých částech příprav na pěstounství pojali podezření, že dítě, které přijmou do rodiny, bude něco jako malý ďábel. Martin se této představě ani trochu nepodobal, naopak, dennodenně je překvapoval tím, jak bezproblémově se snažil působit. Všechno si po sobě uklízel, neodmlouval, poslouchal na slovo a když se ho zeptali na jeho názor, bylo vidět, že usilovně přemýšlí, jak odpovědět, aby to nebylo špatně.

Hanku často napadalo, že vychovávat tvorečka, co si hlídá každé slovo, každý pohyb, je snad náročnější než mít doma nezvladatelného sígra. U toho by aspoň věděli, na čem jsou. U Martina si nebyli jistí. Jestli u nich chce být, jestli se mu u nich líbí, jestli mu jídlo opravdu chutná... V prvních týdnech by se chvíle, kdy Martinovo počínání působilo přirozeně a autenticky, daly počítat na prstech jedné ruky. Hanka s Tomášem doufali, že je to jedna z věcí, které se jednoduše poddají. Přestali si dělat hlavu z toho, jestli je Martinovi u nich doma dobře, doufali, že kdyby tomu tak nebylo, že to včas poznají.

Bylo to těžší než mít doma nezvladatelného sígra.


Začali s ním více chodit ven, mezi lidi, mezi děti. Chodili na hřiště, jezdili s kamarády a jejich dětmi či vnoučaty na výlety. A při jednom z výletů došlo k situaci, kterou ani Hanka ani Tomáš nečekali. Zaslechli, jak Martin mezi dětmi vypráví o tom, jak teď musí být s Hankou a Tomem, protože to nařídila nějaká paní a taky proto, že to Hanka s Tomem moc chtěli. Proto Martina odvezli od mámy.  A on že vůbec neví proč. Že bydleli s mámou v krásném domě a měli na zahradě rybníček s rybkama a kachnama. A dvakrát za rok jezdili k moři. A že si spolu žili krásně až do chvíle, kdy přijelo auto, vystoupili z něj cizí lidé a Martina mámě vzali.

"Máma strašně brečela, " vyprávěl Martin. "Říkala té paní, že to nejde, že se přece máme hezky a dobře to spolu zvládáme... Ale ta cizí paní si pořád mlela svou. Naložila mě do auta, já se s ní pral, nechtěl jsem, aby tam máma byla sama. Ale nepřepral jsem jí. Teď jsem u Hanky a Tomáše, jsou fajn, ale máma na mě čeká a v létě spolu zas pojedeme k moři."

ČÁST DRUHÁ

Marek, syn Hančiny kamarádky, se na Martina podíval a bezelstně namítl: "Ale vždyť si Tě brali z děcáku. A máma Tě nechce. To sotva pojedete k moři." A Martin se na něj vrhl a začal se s ním prát s takovou zuřivostí, že Hance a Tomášovi chvíli trvalo, než jim došlo, co se děje, a zakročili. Marek měl pár modřin, jeho rodiče naštěstí pochopili kontext celé situace a přátelství nebylo ohroženo, ve výsledku se tedy nic moc zlého nestalo, Tomáš situaci přestál s klidem sobě vlastním, ale Hance trvalo několik týdnů, než to celé zpracovala.

Máma tě nechce. To sotva pojedete k moři.

Už odmala nesnášela konflikty, ať už hádky, dětské strkanice nebo přímo rvačky, cítila, jako by se jí každá nepohoda vnitřně dotýkala tak silně, až jí to působilo téměř fyzickou bolest. Postupně, po pár letech manželství a s příchodem dětí, se naučila rozlišovat zdravé konflikty od těch ostatních, naučila se nezasahovat do každé bitky na písku, jíž se její děti účastnily, naučila se nebrat si tak osobně, že má někdo kolem ní s něčím problém. Dalo jí to mnoho práce. A karambol, který se odehrál jen kousek od ní, jako by ji vrátil na začátek; byla zpátky malou nezkušenou holkou, co se usilovně ptá, co udělala špatně a co měla udělat jinak, aby zabránila konfliktu. Holkou, které se rozklepala kolena při představě, že se podobné situace mohou opakovat, kdykoli, kdekoli, bez varování.


Martin se jim ve chvíli, kdy se jej Marek tak silně dotknul, před očima změnil v jiné dítě. Z hodného a poslušného chlapečka byl ve zlomku vteřiny, alespoň pohledem laického pozorovatele, agresivní tvor bojující o holý život. Hanka věděla, že to hlavní, co Martin potřebuje, je, aby situaci ustála a nadále ho přijímala. I s jeho běsy. Ale zároveň jí bylo jasné, že to pro ni bude nesmírně těžké. Protože jeho ohrožení bylo v tu chvíli i jejím ohrožením.  Jako by Martin v  tu chvíli sáhl na vypínač a zhasl světlo v Hančině duši; z temných koutů začaly okamžitě vylézat strachy a pochybnosti, o kterých si Hanka myslela, že je potlačila navždy. "Máš cos chtěla, byl to hlavně Tvůj nápad, vzít do péče cizí dítě... Tohle bude jen začátek, s každým dnem to bude horší... Všichni si pak budou myslet, žes to nezvládla... že jsi přecenila síly... a budou mít pravdu..."

Z hodného a poslušného chlapečka byl ve zlomku vteřiny agresivní tvor bojující o holý život.

S Martinem to ten večer urovnal Tomáš. Před spaním se dobrali k tomu, že je pro Martina moc těžké žít s vědomím, že neví, kde je máma a že se bojí, že se máma ani nezajímá o to, kde je on a jak se mu daří. Domluvili se, že příště, až Martin pocítí, že je pro něj něco hodně těžké, přijde za Tomem nebo za Hankou a oni mu s tím pomohou. Tomáš si ten večer šel lehnout s tím, že tohle řešení jim na dlouho nevydrží, Hanka s tím, že už chápe, proč jim během příprav opakovali, že jsou situace, které  vyžadují konzultaci s psychologem, a že se vůbec není zač stydět, když k tomuto řešení člověk dojde.




 

#dětidorodin


Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.

Komentáře

  1. Máme to podobně, agresivita u nás byla rok na denním pořádku. Držím palce, chce to trpělivost a lásku a nechat si poradit od odborníků. Posílám pozitivní energii! My jsme to zvládli a přeji totéž i Martínkovi a jeho rodině. Krásný den.

    OdpovědětVymazat
  2. Taky v tom poznavam nasi dceru privezli jsme si ji z kojenacku a za nic na svete bysme ji nevymenili. Ale nekdy je to opravdu tezke. Myslime na vschny deticky v ustavech aby brzy nasli mamu a tatu!!

    OdpovědětVymazat
  3. Smutné jak ospod zavari bio matce chlapec potřebuje mámu ne pestouna a kralovskou odmenou kteří by bez penez si dítě nevemou . Dítě volá po mámě a oni mi mozek oblibnou psychologem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martínkova máma bohužel užívala drogy a pro Martínka nebylo bezpečné s ní zůstat. Proto se pro něj muselo hledat náhradní řešení a naštěstí nemusel zůstat sám v ústavu, ale našla se pro něj milující a bezpečná náhradní rodina. Když děti ve své biologické rodině z nějakých důvodů zůstat nemohou, je to přece vždycky lepší řešení, nemyslíte?

      A určitě si pěstouni neberou děti pro peníze, to je takový otřepaný nepravdivý argument. Starat se o dítě s traumatem je neuvěřitelně náročné. Odměna za pěstounskou péči většinou padne na potřeby dítěte a stejné peníze se dají daleko jednodušeji vydělat jinde - v jakémkoliv zaměstnání, kde navíc máte volné večery, víkendy, dovolenou... Kdyby to byl tak výhodný byznys, přece by pěstounů dávno byly davy - ale nejsou, protože je to opravdu nepředstavitelně náročné a jde do toho jen ten, kdo chce skutečně pomoct dítěti. Díky za všechny pěstouny!

      Vymazat

Okomentovat