Příběh pěstounské rodiny (5): Si to zkuste sama, já už fakt nemůžu!

Jednou z nejtěžších a přitom nejlépe fungujících věcí bylo pro Hanku naučit se spolu s Martinem a rodinou radovat se z maličkostí. Od svých dětí a dalších dětí z okolí byla zvyklá na rychlejší pokroky. Od sebe rychlé pokroky vyžadovala vždy, málokdy byla sama se sebou spokojena, její vnitřní kritik vždy přišel na to, co mohla udělat lépe. A protože chování dětí, o které pečovala, vnímala vždy jako vizitku svého snažení, bylo pro ni náhradní rodičovství velkou výzvou a zároveň velkým oříškem. Byla období, kdy Hanka cítila, že se vše kolem Martínka vyvíjí, jak má. A ta se střídala s obdobími, kdy měla dojem, že se znovu a znovu ocitají na startovní čáře. To pro ni bylo vždy hodně těžké. A ve výsledku to bylo těžké i pro Martina, protože od chvíle, kdy se na Hanku začal pevněji navazovat, byl jako lakmusový papírek, ukazatel Hančiny vnitřní pohody i nepohody.


Častokrát Hanka volala své doprovázející pracovnici, častokrát to probírala s psycholožkou a téměř vždy společně vypátraly, že Martinova regrese pramení z Hančiných nadměrných očekávání a následné nepohody. Těch bylo pro Hanku velmi těžké se zbavit. Hance vždy, když se ocitla v náročné situaci, pomáhalo vidět na konec, vědět, kdy náročná situace skončí a tím pádem si umět rozložit své síly. S Martínkem toto ale bylo ošemetné.

Martin byl ukazatel Hančiny vnitřní pohody.


"Až u nás bude Martin měsíc, situace se zklidní," říkala si. "Až překleneme první rok, už to bude lepší..." Přiznat si, že některé aspekty Martinova života budou problematické nejspíš navždy, bylo něco, s čímž se Hanka odmítala smířit. Brala to tak, že spolu s Tomášem svojí intenzivní, terapeutickou péčí Martina jednoduše dřív nebo později vyléčí a z Martina bude úplně normální kluk. Kterému budou rozumět. Jehož chování budou umět předvídat. Který si bude jejich láskou a přijetím tak jistý, že se přestane bát, že o ně přijde. Který bude umět přijmout kritiku, aniž by propadl zoufalství nad tím, jak je špatný...

ČÁST DRUHÁ

Když poprvé z úst své doprovázející pracovnice slyšela, že v některých ohledech Martin může být jiný už navždy a že úkolem Hanky s Tomášem je Martina zaléčit, nikoli vyléčit, cítila vztek a bezmoc. Na svoji doprovázející pracovnici se zlobila. Přišlo jí, že jako by tím Hanku s Martinem podceňovala, jako by je zbytečně strašila. Bylo to něco, na co nebyla zvyklá. Mít před sebou úkol, který nepůjde splnit na 120 procent, ale jen na 80. A ještě to vnímat jako úspěch.


Po jednom náročném týdnu, bylo to v zimě a Martin byl tehdy u nich zhruba deset měsíců, se při konzultaci rozhovořila o tom, jak pekelně Martin začal zlobit. Vyprávěla, co během týdne všecko provedl, jak odmlouval a vztekal se, jak šel plakat do pokoje poté, co mu Hanka postopadesáté zakázala tahat kočku za tlapky, jak po sobě přestal uklízet hračky a v jeho pokoji to vypadá jak po výbuchu. Hanka si během monologu vzpomněla na začátky, na to, jak si přála, aby Martin normálně zlobil a nebyl tak příliš hodný. Zas tak moc doslova to tehdy nemyslela.

Když se Hanka nadechovala, aby vylíčila scénu, ke které došlo u oběda, s překvapením zjistila, že se její doprovázející usmívá. "Mně to ale k smíchu nepřijde!" nevydržela to. "Si to zkuste, třeba jen na víkend... Já už fakt nemůžu!" dodala dotčeně. Doprovázející se usmála: "Mně to taky nepřijde směšné. Ale to, že Martin zlobí, že se u vás cítí tak bezpečně, že si dovolí zlobit, to je velmi dobrá zpráva a já z ní mám fakt radost." Hanku vztek zatím neopouštěl. Ale vzpomněla si, jak se právě o tomhle bavili na jednom semináři. A jak tehdy, bylo to v době, kdy byl Martin navenek ještě naprostý vzorňák, byla jednou z mála pěstounek, které s lektorkou souhlasily.

"Si to zkuste, třeba jen na víkend, já už fakt nemůžu!"


Vzpomněla si i na to, jak jí psycholožka vysvětlovala, proč je náhradní rodičovství tak náročné: s vlastním dítětem můžete věnovat první společný rok jen budování pevného vztahu. Když přijde potřeba nastavování limitů, dítě o rodičovské lásce nepochybuje a limity přijímá. Kdežto přijetí staršího dítěte znamená dávat denně desítky limitů. A vztah budovat souběžně. Což je velmi náročné pro dítě i pro pečovatele. Hanka cítila, jak jí tečou slzy. "Já vím, že je to teď strašně náročné." řekla doprovázející. "Musíme se zaměřit na Vás. Na Váš odpočinek. Vaši pohodu. Vaše zdroje energie. Pro Martina je teď nejdůležitější, abyste byla v pohodě. Aby Vás to s ním bavilo. Abyste se cítila dobře..." A dala Hance za úkol, aby si zapsala, kolik času za poslední dva týdny měla jen sama pro sebe.

#dětidorodin


Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.

Komentáře

  1. jezis, jak mi Hanka mluvi nekdy z duse! :-D toho naseho broucka miluju, ale nekdy prisaham, ze mam chut ho prerazit a odjet na Bahamy :-D dekuju ze pisete!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat