Příběh pěstounské rodiny (6): Martínek se setká s mámou

Od chvíle, kdy Hanka začala zapisovat, kolik času má sama pro sebe, uplynul půlrok. Hanka v té době začala také pravidelně navštěvovat psycholožku, ne kvůli Martínkovi a jeho projevům, ale kvůli sobě. Dostávala se k ní tak jednou do měsíce a vždy se tam těšila, protože jí připadalo nesmírně úlevné mluvit hodinku o čemkoli, co ji napadne, v bezpečném prostředí, bez cenzury. Když se začala zaměřovat na zdroje své energie, překvapilo ji, že umí vyjmenovat, co nabíjí a těší její děti, Tomáše, Martina, kamarádky. Že ví, čím relaxují a co baví kamarády jejich dětí. Ale nemohla si vzpomenout, co přináší radost a energii čistě jen jí. Zjistila, že radost z většiny činností, které ji těší, je radost zprostředkovaná, plynoucí z uspokojení někoho jiného.


Hanka si nemohla vzpomenout, co jí vlastně přináší radost a energii.

Vždycky například tvrdila, že ráda vaří a že ji těší připravovat každý den teplé večeře. Po příchodu Martina začala ale zjišťovat, že na tenhle večerní rituál pohlíží jako na povinnost, ne jako na relax. Došlo jí, že radost jí nepřinášelo vaření jako takové, ale společné chvíle nad večeří s Tomem a dětmi. S Martínkem však byly dny mnohem náročnější a večery jakbysmet a aby Hanka dostála svému závazku teplých večeří, čím dál častěji se stávalo, že se večer nesl na vlně nervozity, spěchu, konfliktů. Až po čase, když o tomto jevu vyprávěla psycholožce, plácla se Hanka rukou do čela: "Proč já to vlastně dělám? To aspiruju na hospodyňku roku? Proč se o vaření nedělíme s Tomášem? Proč musí být večeře vždycky teplá?" a zbytek sezení se s rozporuplnými pocity nořila do přemítání, jak jednoduché je dostat sebe sama pod obrovský tlak.

Hanka s Tomem se postupně učili si život ulehčovat, usnadňovat. A snažili se to přenášet i na Martina. Učili se také lépe plánovat. A nebát se dopředu neznámého. Protože nenaplněná očekávání, nesplněné plány, obavy z budoucnosti jim braly spoustu energie. Která jim pak chyběla v přítomnosti.


Zářným příkladem bylo asistované setkání s Martinovou matkou. Setkání se připravovalo dva měsíce. Od okamžiku, kdy se podařilo sociální pracovnici z OSPOD matku vypátrat, nebylo dne, kdy by se Hanka setkání nebála. Věděla, jak je to pro Martina důležité, věděla, že na to nebudou s Tomášem sami, že setkání proběhne v neutrálním prostředí a bude tam jejich doprovázející. Věděla, že nedořešený vztah s rodičem znamená pro dítě do budoucna obrovský problém. A přesto se celé týdny poddávala obavám, jak to Martin zvládne, jak to zvládnou oni, jaký vliv bude mít setkání s mamkou na Martinův vztah k nim. Jestli Martínka máma – i přes veškerá opatření kolem – zase nezraní.  Probírala to s psycholožkou, mnohokrát o tom mluvila s doprovázející, desítky hodin to probírali s Tomášem. A když přišel den D, nemohla dokonce v noci spát.

Jak Martínek zvládne setkání s mámou?

Samotné setkání pak proběhlo vlastně naprosto hladce. Máma přišla včas. Působila střízlivým a upraveným dojmem. Martin se prvních pár minut držel Hanky za ruku a máma na něj nijak nenaléhala a netlačila, dávala mu čas. Doprovázející udržovala přátelskou atmosféru. V průběhu setkání máma Martinovi řekla, že ji moc mrzí, že udělala tolik chyb a nezvládla o něho pečovat. A jak je ráda, že je Martin právě u Hanky a Tomáše. A pak si s Martinem povídala, jak se má, a navzájem si nakreslili obrázky. Setkání skončilo a Hanku přepadl zvláštní pocit vyčerpání, přestože v průběhu setkání vzhledem k příznivému průběhu v podstatě relaxovala.

Večer s Martínkem setkání rekapitulovali a Martin byl plný dojmů, různých emocí, potřeboval všechno rozebírat znovu a znovu, ze všech možných stran. Bylo pro něho náročné to všecko zpracovat, a přesto působil, jako by se napil živé vody, jako by do něho zapadly další dílky puzzle. Jako by byl zase o trošku víc sám sebou. A Hance v té chvíli došlo, že ze všeho nejvíc ji Martin potřebuje v přítomnosti, teď a tady; Martin nepotřebuje, aby přemýšlela nad tím, co bude na příštím setkání s mamkou, co bude za rok, co bude za pět let. A potřebuje ji klidnou, spokojenou, vyrovnanou.


Hanka tedy začala trénovat. Aby uměla myslet sama na sebe a udržovat se ve stavu spokojenosti. Aby uměla zastavit valící se černé myšlenky plné obav a soustředit se na to, co se právě děje. Aby se uměla zaměřit na pozitivní věci a radovat se z maličkostí. A aby si při tom všem nepřipadala jako sobec.

Martínek mě přece potřebuje klidnou, spokojenou, vyrovnanou.

Zavedli doma pravidelnou "Hančinu středu". Ten den měla zakázáno vykonávat jakékoli domácí práce (na dodržování tohoto zákazu Martin moc rád dohlížel, a když se odpoledne vracel Tom z práce, vždy mu už mezi dveřmi hlásil, zda a čím Hanka zákaz porušila a domlouval s ním formu odplaty). Ve středu v podvečer začala chodit na jógu. A večer trávila s dcerou, synem, kamarádkou nebo sama. Pátky večer patřily Hance s Tomem, někdy zůstali doma, jindy si někam vyrazili a pro celý večer pak platilo pravidlo, že se nebudou bavit o Martínkovi, o pěstounské péči obecně ani o provozních věcech týkajících se domácnosti.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už po týdnu si Hanka opět po delší době prozpěvovala při vaření. Po pár týdnech si všimla, že lépe spí a přes den pije méně kávy. A po dvou měsících si čas pro sebe užívala naplno a bez výčitek. I na Martínkovi bylo znát, že je v mnohem větší pohodě.


#dětidorodin


Přemýšlíte, jestli byste také vy nemohli pomáhat dětem jako pěstouni? Rádi vám představíme náhradní rodičovství zblízka, napište nám do komentářů e-mail nebo se ozvěte na mamdotaz@dobrarodina.cz, pošleme vám nezávazně víc informací.

Komentáře