Hra na miminka jako lék pro přijaté děti. „Maminko, já jsem se chtěla narodit z tvého bříška“

Tento článek navazuje na seriál rozhovorů na téma terapeutického rodičovství s Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci a pěstounské péči mnoho let věnuje. 

V dnešním rozhovoru si přiblížíme jednu úžasnou terapeutickou techniku terapeutického rodičovství, která  našim dětem může pomoci zacelit mezery v jejich raných potřebách a významně je léčit. Tato metoda je nazvaná „miminkování”.

O miminkování jsem slyšela od jedné úžasné ženy už před několika lety a bylo to v době, kdy moje dcera přišla a řekla mi: „Maminko, já jsem se ale chtěla narodit z tvého bříška.”  To, co se pak dělo dál, by vydalo na celý vlastní článek, ale určitě je na místě, když se s vámi podělím o to, že se mi moje dcera mnoho a mnohokrát „jako“ narodila. Samozřejmě v rámci mnou ohraničené a řízené hry..






Když jsme si o téhle technice povídaly, říkala jsi, že si naše děti umí krásně samy o „miminkování“ říct. Jak se to děje a proč?    

Naše děti zažily na začátku svého života mnoho věcí „nesprávně“. Nebyl tu nikdo, kdo by se na ně těšil a měl radost z jejich příchodu na svět. Následně po narození tu byly samy. Neměly toho svého člověka - mámu, která by je objímala, tulila, kojila a reagovala citlivě na jejich pláč. A tak, i když se dostaly do rodiny rychle, tedy v řádu několika dní, každé takové dítě má kvůli tomuto špatnému startu mezery v naplňování základních psychických potřeb (nurture gap). Pokud místo rodiny pak následoval pobyt v ústavu, je tenhle problém ještě mnohem palčivější.

Proto tyto děti ve chvíli, kdy se začnou cítit v nové rodině bezpečně, nebo naopak ve chvíli, kdy se děje něco, co jejich bezpečí v rodině nabourá, začnou vysílat signály, že by potřebovaly tyto mezery v naplňování potřeb „zacelit“. Velmi často se to děje, například když do rodiny přibude sourozenec.

Jak tedy takové signály vypadají?

Je to velmi dobře známá a mezi rodiči neoblíbená regrese, tedy návrat dítěte k dřívějšímu vývojovému stadiu. Dítě začne zase vyžadovat plenku, i když ji dávno nepotřebuje, chce znovu oblékat námi, i když už to dávno umí samo, chce krmit z lahvičky mlékem, jako se to dělá u miminka. Nebo zase znovu začne šišlat. A tak podobně.

Na takové projevy jsme u dětí naučení reagovat podrážděně, něco ve smyslu „No to ne! Vždyť už to dávno umíš!“ Ale to asi není dobře, viď?

Není. Ono je potřeba si v první řadě uvědomit, že dítě nám to nedělá naschvál. Ono tímhle způsobem dává najevo, že si něco potřebuje odžít, jinak, lépe a především s námi! Potřebuje si tímhle způsobem potvrdit náš vztah, ubezpečit se v něm.

Tyto projevy nemusí trvat moc dlouho. U většiny dětí odezní v řádu týdnů nebo měsíců. Do patnácti dítě plenku a lahvičku chtít nebude :-).



ČÁST DRUHÁ

Jak tedy na takové projevy lépe reagovat jako terapeutický rodič?

Pokud je to jen trochu možné, reagujte nejdříve hned citlivě na potřebu dítěte: „Vidím, že by sis moc chtěl hrát na miminko. Tak pojď, chceš pochovat? Uděláme mlíčko?“ Prostě přistoupit na pravidla hry. Děti jsou úžasné! Většinou přesně vědí, jak má hra probíhat a co a jak máte dělat. Prostě se jen nechte dítětem vést, třeba i říkat věty, které by dítě rádo slyšelo: „Ty jsi tak krásné malé miminko! Jsme moc rádi, že tě máme.“ A tak podobně.

Následně je ale třeba celé hře dát nějaký řád a rámec. „ Vidím, že tě tahle hra moc baví, tak víš co, zase si na miminko zahrajeme dnes večer před spaním. A teď už budeš zase velkej kluk, jo?”  

To je asi hodně důležité, aby dítě vědělo, že jde o hru, která má začátek a konec?

Ano, je moc dobré dát hře rámec a pravidelnost. Může se z ní udělat i takový rituál, kdy si třeba na miminko hrajeme půl hodinky každý večer před spaním. Je to prima jak pro dítě, protože ví, kdy hra bude a může se na ni těšit, tak pro rodiče, protože je pravděpodobné, že dítě si své potřeby bude naplňovat v rámci rituálu, a tedy mnohem méně přes den.

A jak tedy samotná hra vypadá? Jak si ji mám konkrétně představit?

Asi takhle, máš doma maličké, právě narozené šestileté miminko. Oblečeš ho jako miminko, potulíš, nakrmíš z lahvičky mlékem. Nebo si můžete hrát na „jako kojení“. Dáš mu plenku, můžeš mu třeba také zpívat ukolébavky. Fantazii se meze nekladou. Samo dítě ti řekne, co by chtělo a jak přesně. Stačí se zeptat.

Rozumím, takže když po mě dcera chtěla, abychom si hrály na to, jak mi rostla v bříšku a narodila se mi, to miminkování nebylo?

To víš, že také bylo. Děti cítí, co se v jejich životě stalo „nesprávně“ a kde potřebují  „zacelit díru“. V tomto případě zřejmě tvá dcera potřebovala ujistit, že opravdu je tvoje. To naše děti potřebují často a říkají si o to různými způsoby. Toto je jeden z nich.



ČÁST TŘETÍ

Napadá mě, jestli je možné tuhle techniku zvládnout a dobře dělat doma sám bez nějaké předchozí instruktáže, školení?

Podle mě ano. Klíčové je rozumět tomu, proč to dítě potřebuje. A také je důležité se v tom cítit dobře. Je možné, že to nějakému rodiči není příjemné, dítě to cítí a k ničemu to nebude.
Pak už jen stačí se zapojit do hry a užít si ji společně s dítětem. Je to obohacující pro rodiče, ale hlavně velmi přínosné a léčivé pro dítě a to je to nejdůležitější!

Máme ještě jednu, trochu bolavou otázku. Co když jsem byla nepoučený rodič a na signály dítěte jsem nereagovala správně. „Už jsi, velký koukej se obléct sám!“. Je možné ještě později situaci nějak zachránit?

To víš, že je! Dokonce i s odstupem týdnů, měsíců je to možné. Stačí říci dítěti: „Víš, jak sis chtěl hrát na miminko, a mně se nechtělo. Já si ale ráda budu hrát na to, že jsi moje miminko, tak můžeme, když budeš chtít…“ Možná dítě nenaskočí hned, ale třeba se mu to za pár dní, týdnů rozleží, přijde za tebou a ty dostaneš novou šanci.

Moc děkuji za velmi zajímavý rozhovor!

Komentáře