Terapeutické rodičovství pomáhá náhradním rodičům i dětem, aby jim spolu bylo hezky

Jsem maminka holčičky, která první dny svého života strávila sama v ústavní péči. Možná proto mám už dávno pocit, že tyhle naše děti, které osud na začátku jejich života zranil, potřebují od nás adoptivních rodičů ve výchově něco jiného. Možná něco navíc než děti, které tento osud nepotkal.

Dlouho jsem tápala, je tenhle přístup kontaktní a respektující rodičovství? Měla jsem pocit, že jsem blízko, ale až nedávno jsem zjistila, že ani tohle není to pravé ořechové. Naše děti totiž potřebují takzvané terapeutické rodičovství.

O tom, proč tento výchovný směr vznikl, a o jeho filosofii a principech jsem měla možnost mluvit s  Petrou Pávkovou, která se dětem v adopci a pěstounské péči mnoho let věnuje.

Jak vlastně, ale asi hlavně proč tenhle směr výchovy vznikl?

Terapeutické nebo také efektivní rodičovství vychází z posledních poznatků neurovědy a vývojové psychologie. Dnes už víme, že to, co dítě prožije na začátku života, má velký vliv na další vývoj mozku. U všech dětí v náhradní rodině se bavíme minimálně o raném poporodním traumatu, u velkého množství dětí je pak dalším traumatickým zážitkem pobyt v ústavu nebo změna pečující osoby.

Je to bohužel dnes ve společnosti velmi podceňovaná záležitost. Všichni mají pocit, že co si nepamatujeme, nás nijak neovlivňuje a nezasahuje do našeho budoucího života, ale není to pravda. Když se miminko narodí, očekává, že tu bude ta maminka, která ho nosila devět měsíců a nějak voní, nějak mluví, má nějaký rytmus života.

Ale místo toho je vše úplně jinak. Je samo. A pak v lepším případě přijde nějaká jiná maminka, která jinak mluví, jinak voní a je prostě úplně jiná. Už tohle je velké trauma, které má vliv na vývoj mozku. Ještě horší situace nastává, když dítě jde z porodnice do ústavní péče. Zde není žádná maminka – ani ta jiná, náhradní.

Říkala jsi, že se tyhle děti chovají jinak?

Očima laiků se mohou jevit rozmazlené, nevychované, vzteklé, dělají scény, když se svět netočí podle toho, jak si představují. Nebo jsou naopak předčasně, až úžasně, nereálně vyspělé. Samy si hrají, chtějí se samy oblékat a celkově dělat vše, co dokážou i nedokážou samy a vlastně toho dospělého jakoby k ničemu nepotřebují.

Ale to přece zní moc prima takové samoobslužné dítě, rodič se moc nenadře…

Na první pohled možná ano, ale pečovat o takové dítě v praxi je vlastně strašně těžké. Takové dítě vám nevěří. Nevěří nikomu. Má pocit, že svět je velké, nebezpečné místo a ono je samo proti všem jeho nástrahám. Buď se takové dítě stáhne do sebe, uzavře se a je pak těžké mu pomoci vyrůst v sebevědomého spokojeného jedince, protože jeho strategie je „nebýt“. Nebo dítě, tedy spíše mozek dítěte, zvolí boj, je agresivní, upoutává pozornost, snaží se vyhrát nad ostatními…

Jak tedy terapeutické rodičovství může pomoct?

Potřebujeme pochopit, proč se dítě chová tak, jak se chová. Že to není proto, že se tak rozhodlo a dělá nám to schválně. Toto dítě zažilo těžké věci, traumata, opuštění. To, že se teď vzteká nebo utíká, znamená, že bojuje a snaží se přežít. To je myslím na celém principu terapeutického rodičovství klíčové a zároveň to nejtěžší.  Například pokud dítěti dáváš v něčem hranici, tak to musíš dělat velmi citlivě a co nejdřív obnovovat vztah. Ty řekneš něco, co většina lidí říká úplně běžně. Třeba: „Ne, další bonbon už si dnes neber.“ Jenže takové dítě slyší: „Nemám tě rád, proto ti už žádný bonbon nechci dát.“  Vnímá stanovení hranice rodičem jako útok proti sobě.

ČÁST DRUHÁ

Aha, takže já bych měla přemýšlet, pokud moje dítě zlobí nebo se prostě chová nějak zvláštně, nevhodně, co se za tím skrývá v jeho hlavě?

Ano, v terapeutickém rodičovství nejde tak úplně o projevy chování, ale o jeho příčiny. Tyhle příčiny je potřeba rozklíčovat a dál s tím pracovat. Ideálně naučit dítě, jak takové situace zvládat líp. Představ si třeba situaci, kdy tvoje dítě kouslo spolužáka ve školce. Příčina je, že mu spolužák vzal nějakou oblíbenou věc nebo mu řekl něco, co tvoje dítě hodně zasáhlo, i když to třeba mohlo znít i docela nevinně. Tyhle děti jsou vnitřně mnohem křehčí. Reagují na ohrožení mnohem rychleji a často ne vhodně. Samozřejmě není správné, že dítě někoho kouslo. Jen je potřeba vědět, že zatím neumí lépe reagovat, neumí zvládat tyto náročné situace. A my jako rodiče jsme tady od toho, abychom to tyto děti naučili.

Ale to asi není jediný princip tohohle výchovného směru?

To určitě ne, principů terapeutického rodičovství je mnohem víc. Další významný princip je být intenzivně a pozitivně s dítětem. Aktivně budovat společný vztah.

Hrát si s ním, mazlit a tulit se, citlivě vnímat jeho potřeby, naladit se na něj, dívat se mi z očí do očí. Doporučuje se také společné spaní, hlavně děti z ústavu se třeba v noci budí, koukají do tmy a houpou se. A přesně v tuhle chvíli tě potřebují nejvíc. Jde o to, aby dítě zjistilo, že už není na všechno na světě samo a mohlo začít někomu plně důvěřovat, což není určitě hned. Na tom je potřeba pečlivě pracovat.

Doporučuje se aby v prvním roce po přijetí dítěte byl primární pečovatel (většinou máma) s dítětem opravdu maximum času. Nedával dítě do školky, do jeslí, na hlídání. Byl jen s ním a byl mu vždy na blízku. Já vím, zní to velmi náročně a taky je, ale jde tu o to uvědomit si: Máme doma zraněné dítě, které není zvyklé dospělým důvěřovat. Na to, aby zase začalo důvěřovat, je potřeba, abys tam pro něj stále byla. Abys pozitivně a citlivě reagovala na jeho potřeby a tím pomalu budovala vztah.

Tak mě napadá, jestli je vůbec možné se terapeutické rodičovství naučit sama, někde z knížek nebo z internetu?

Určitě je vhodnější absolvovat několik setkání, kde se to naučíš. Součástí je teorie a taky spousta praxe, kde si vyzkoušíš nejen svou pozici rodiče a správné výchovné reakce, ale taky pozici dítěte. Naučíš se víc chápat, co se odehrává v tu kterou chvíli v jeho hlavě. Moc také pomáhá mít k ruce někoho, kdo terapeutickému rodičovství rozumí a s kým můžeš jednotlivé interakce s dítětem probírat.

Pro tuhle chvíli moc děkuju za odpovědi. V příštím článku se podíváme na pět elementů terapeutického rodičovství.



Aktivity projektu č. 15201 jsou podpořeny z dotačního programu Rodina.

Komentáře